Rebelka, jejíž tělo řeklo alkoholu “Ne”

Šárka je psycholožka a psychoterapeutka. Pracovala s lidmi, kteří řeší návykové problémy, tak dlouho, až přestala sama pít alkohol.

To je samozřejmě nadsázka… ale přece jen hrála tvoje práce s lidmi, kteří se snaží vymanit ze své závislosti, důležitou roli v tvém rozhodnutí stát se abstinentkou? Nebo je za tím úplně něco jiného?    

To je zajímavé, že to takhle uvádíš. Vlastně si myslím, že si to spousta lidí takhle myslí. Ale můj příběh s mojí prací nemá moc společného. Zároveň by mě vlastně nikdo nenapadlo o sobě mluvit jako o abstinentce. Alkohol nepiju asi rok a půl. Je pravda, že jsem ho už pár let předtím pila docela málo.

Ale ten přelom byl vlastně docela jasný − skončila jsem v lednu 2018 v nemocnici se zánětem slinivky. A první měsíc je “slinivková” dieta docela jasná. Po třech dnech jen na kapačkách jsem začala pomalu jíst a pít a hledat, co mi dělá dobře a co ne. Bylo to ze začátku těžké, ale tak po měsíci jsem dokázala jíst už pomalu všechno.

Dieta u zánětu slinivky je, co se týče konzumace alkoholu, dost striktní úplný zákaz, že? 

Ano. Dieta u zánětu slinivky je hodně přísná, žádný alkohol, žádné tučné, žádné ostré. A to pár měsíců trvá. Zároveň to, jak jíte potom, už je dost individuální. Každému dělá dobře a špatně něco jiného. Moje mamka má za sebou taky zánět slinivky a ta normálně alkohol pije a je s tím v pohodě. Zase nemůže houby, které já pořád miluju a cpu se jima.

Uvědomila jsem si tehdy, že mám na výběr dvě cesty. Buď začnu zase dělat všechno tak, jak jsem byla doteď zvyklá a nebo využiju toho, že moje tělo se mnou docela hezky komunikuje a zkusím se ho zeptat, co mu dělá dobře a co ne.

A u alkoholu je tahle odpověď prostě “ne”. Nikdy za ten rok a půl se tohle nezměnilo. 

Takže až zdravotní problémy tě přiměly přehodnotit tvůj dosavadní styl života… Ta komunikace s tělem mě zaujala, můžeš k tomu říct něco víc? Jak se svého těla ptáš a jak ti tvé tělo dává odpovědi na tvé otázky?

Vlastně se svým tělem se snažím skamarádit už nějaký ten pátek. Neměla jsem k němu zrovna hezký vztah a jídlo pro mě sloužilo jako způsob, jak se potrestat a zároveň řešení toho, když jsem se necítila dobře. A vlastně jsem ho vůbec neposlouchala. 

A tak jsem se začala učit být s ním víc v kontaktu a přijmout ho se vším, co k němu patří. Hledala jsem způsoby, jak s ním komunikovat. První, co jsem se naučila s ním vyjednat bylo, jak poznám “ano” a “ne”. Funguje to i na jiné věci, ale na jídlo a pití tohle funguje pro mě nejrychleji a nejjasněji.

Když se zastavím a mám před sebou nějaké jídlo nebo pití, zeptám se svého těla, zda tohle chci, nebo jestli je pro mě dobré. Cítím rozdíl mezi “ano” a “ne”. “Ano” vypadá v mém těle jako by se mi tělo víc otevřelo a otevřelo náruč. Odpověď “ne” cítím jako stažení nebo i jako trochu nevolnost.

Ze začátku někdy ty odpovědi nebyly jasné, ale čím častěji to cvičím, tím je to jednodušší. Otázka je, jestli se vždycky zeptám a vždycky poslechnu.  Hlava a tělo chtějí občas něco jiného. Někdy odpověď dostanu sama, jen když přemýšlím, co si dát, nebo když si vybírám v restauraci.

A co  chce někdy tvá hlava, co je v rozporu s tělem? 

Tak třeba typicky, když si vybírám z jídelního lístku: hlava si pamatuje, co jí chutnalo a má s tím spojenou nějakou vzpomínku. Třeba si pamatuje, že žebra, křen a pivo, to bylo super. Jo, tenkrát jo.

Jenže když si to objednám dneska, tak tělo úplně nesouhlasí a po jednom soustu dobrý. Ale někdy ani to první sousto není zdaleka to, co si pamatovala hlava. A pak záleží, jestli jsem na sebe hodná. Když jo, tak si to nedám. A nebo zvítězí hlava, třeba tak, že přece nebudu plýtvat a prostě to přejím. 

Tušíš, proč tyhle otázky někdy ignoruješ nebo odpovědi svého těla neposloucháš?  

Někdy je to zvyk, jindy pohodlnost a pak taky to, že holt mi někdy jídlo a pití (i když už ne alkoholu) slouží jako útěk a řešení emočního prožívání. To je něco, za co jsem se roky styděla a pořád je to něco, o čem pro mě není lehké mluvit. 

Když jsem se cítila prázdná a bezradná, dostat do sebe nějaké jídlo mi pomohlo vyrovnat se s těmito pocity. Roky můj mechanismus fungoval tak, ze jídlo bylo trest a zároveň odměna. Když jsem se cítila blbě, odměnila jsem se jídlem. Ale to, že jsem si to pak vyčítala, byl zaručený trest a jasný důvod, proč jsem špatná. 

Je to něco, co jsem si odnesla z domu a je pro mě těžké zacházet s tím jinak. Pokroky jsou, ale nejde to mílovými kroky, jak bych si přála. Je to velmi dobře vychozená cesta, ze které není lehké vyjít, když mi není dobře.

Když jsi pak v práci poslouchala příběhy klientů, kteří měli problém s nadměrným pitím nebo nějakým jiným návykovým chováním, nenacházelas tam podobnost s tím, co jsi prožívala sama ve vztahu k jídlu? 

Mně to vlastně přijde všechno hodně podobné.

Já všechny závislosti považuju “jen” za obranné mechanismy, které někde vznikly z jasného důvodu nám pomoct něco přežít a zvládnout. Jen se časem zvrtl a začal přinášet víc škody než užitku. 

Co tobě osobně pomohlo na tvé cestě ven z toho bludného kruhu? Mám na mysli nějaké konkrétní techniky, cvičení, knihy či informace atp.  

Neřekla bych z bludného kruhu. Byla a je to pro mě ta vychozená cesta. Ono to funguje, jinak bychom to já, moje tělo a mysl nedělali. Jen jsme si začali uvědomovat a vidíme, že tohle není ta cesta, která nám dělá vždycky dobře. A schválně teď začínám v množném čísle, protože to je jedna “technika”, která mi funguje.

Při práci se sebou si pomáhám tím, že si představuju sebe jako soubor částí, které mají různé potřeby a cíle. A tak, když se přistihnu u toho, že se jdu najíst ne proto, že bych měla hlad nebo chuť, ale proto, že jsem např. nervózní, nejistá atp., tak se zeptám, která moje část to teď potřebuje. Dívám se na své potřeby, které jsou za tím hladem nebo chutí schované.

Pak se můžeme spolu domluvit, jestli to je opravdu potřeba. A buď jen zůstávám u té potřeby a pracuju se sebou tak, aby to nebylo potřeba. Prostě si držím tu hranici. Ale laskavě, nenadávám si, jak jsem hrozná, že jsem to takhle chtěla řešit. Ale stejně, jako bych to udělala třeba se svojí kamarádkou. Vidím, že jsem prostě měla tuhle potřebu a je to v pořádku. To, co je důležité, je, co s tím udělám. 

Pozoruju svoje emoce a hledám nové nevyšlapané cesty. Případně jiný způsob, jak si udělat dobře. Pohybem, nebo třeba dobrým čajem. Když je nejhůř, tak si dám něco dobrého, co mi taky udělá dobře, a není to destruktivní. To, co teď takhle využívám, jsou dobré čaje a nebo mražené maliny.

Můj tip na knížku, jak pracovat se svými vnitřními částmi je Pečuj o své démony od Tsultrim Allione.  

Zdá se, že už to máš zmáklé. Ale nedá mi, abych se nezeptala to opravdu nemáš nikdy takovou tu chuť si zahřešit, udělat něco zakázaného, nezdravého, prostě být na chvíli rebelka?  

Tak to zní asi líp, než já to prožívám a než si myslím, že mi to jde. Pro mě je spoustu věcí, s kterýma bojuju a jsou chvíle, kdy mi to jde lépe a kdy hůře.  Je spousta okamžiků, kdy svoje tělo neposlechnu a nebo se ho ani nezeptám. 

Pocit, že bych měla být rebelka a dát si něco zakázanýho… spousta lidí předpokládá, že to tak mám a musím hrozně trpět. Tím, že nepiju alkohol, kafe, snažím se vyhýbat cukru. A mně to opravdu nevadí, když ostatní přede mnou pijí alkohol, dávají si kávu a nebo dortík. Alkohol a káva už mě nelákají vůbec, i když ze začátku jsem se musela držet svého záměru přes své zažité zvyky. S cukrem to je pro mě větší výzva, ale zlepšuje se to.

Já to mám tak, že kdybych chtěla, tak můžu. Nikdo mě nenutí dělat to jinak. A proto neporušuju žádné zákazy, ani moje, ani ničí jiné. Cítím se v tom naprosto svobodná. Když jsem s tím začala, postupně mi docházelo, kolik těch věcí je vlastně jen o zvyku.

K tomu, abych sama sobě víc naslouchala, mi hodně pomáhá to, že odmítám dělat změny teď na chvíli. Držet zákazy, kterým vlastně nevěřím a přestanu s nimi, až to bude dobré.

Snažím se hledat cestu, která je pro mě a můj životní styl dlouhodobě udržitelná. A jde to prostě pomalu a hrbolatě. 

A taky jsem zjistila, že některé věci, se dají užít i jinými smysly než chutí. Třeba můj brácha si potrpí na dobrou whisky a rum. Tohle je alkohol, který mi vždycky voněl, ale vlastně mi nikdy moc nechutnal. Tak když mám náladu, užiju si tu vůni a vychutnám si to vlastně víc, než kdybych pila. Možná to zní bláznivě. Stejně tak to mám někdy s kafem, když mi zavoní. Zajímavé je, že cukrové věci nevoní. A opravdu voní jen dobré a poctivé věci.

Takže ty čucháš whisky, rum a kafe? To jsem ještě neslyšela! No proč ne. A našla sis třeba nějaký jiný způsob, jak tu svou rebelku nasytit? Jestli teda tu potřebu máš…

Já si myslím, že jsem rebelka jindy a jinak. A nepotřebuji se bouřit tímhle způsobem, ostatní způsoby jsou většinou zábavnější. Nehledě na to, že v českých končinách si člověk jako rebel připadá spíš, když nepije, než když pije.

No to je fakt. Teď trochu tnu do vlastních řad. Když si vybavím naše oslavy a konference, tak to nejsou žádné abstinentské party… Jak si myslíš, že by lidi, kteří pracují v oblasti závislostí, měli mít pořešené své pití, kouření nebo jiný svůj návyk?

Jsme taky lidi a nikdo po nás asi nechce, abychom byli abstinenti. Přece to, že někdo pije alkohol, užívá nějakou drogu nebo ho baví hazardní hry neznamená, že dělá něco špatně. Vždycky jde o tu míru. Stejně tak nikdo snad nečeká, že když někdo dělá rodinného poradce, všechny jeho rodinné a partnerské vztahy budou vždycky krásné a ideální. 

My jsme s tím jako pracovníci konfrontováni a je fajn mít zreflektované, jak to máme s naším vlastním pitím, užíváním, hraním. Nastavuje nám to zrcadlo, ale často pak vidíme i to, jak to mají naši blízcí a co všechno třeba i našemu okolí připadá v pohodě. Může být v pořádku, že to občas i u nás trochu “řízne hranu”, pokud je to reflektované. Vždy se s tím dá nějak pracovat. Důležitý je vědět, že svoje věci nepoužíváme proti klientům.

Přijde mi rozumné pravidlo, které má většina adiktologicky zaměřených neziskovek − pokud byl člověk opravdu závislý, je určeno po jaké době po léčbě může pracovat jako pracovník (ne jako peer). Myslím si, že to je bezpečí pro něj i pro službu.

Ty ses před časem po letech práce v oblasti závislostí rozhodla tuhle práci opustit. Od spousty lidí slýchávám názor, že to je dost náročné zaměstnání. Bylo to tak u tebe, že už tě to vyčerpalo?  

Máš pravdu, že si to často myslí klienti a lidé kolem, jak to musí být těžké. Necítila jsem se vyčerpaná. Klienti a jejich příběhy pro mě vždycky byli dost zajímaví a pokud jsem se někdy ve své práci cítila vyčerpaná a unavená, tak to nebývalo z klientské práce. Pracovala jsem osm let na stejném místě a potřebovala jsem změnu. Spíše prostředí než klientely. Chtěla jsem více svobody a věnovat čas a energii svým projektům.

Teď jedna nelehká otázka. Co jsi za roky své praxe vypozorovala u klientů s návykovými problémy − co jim nejčastěji pomáhá svůj problém začít vůbec nějak řešit? A co jim pomáhá vydržet a nevzdat to? Vím, že na to asi neexistuje jednoduchá odpověď, ale zajímaly by mě tvé zkušenosti.

Máš pravdu, že to není jednoduchá otázka. Každý z nás je výjimečný, máme svůj jedinečný příběh, a tak i každému pomáhá něco trochu jiného. Když se ptáš na to, co pomáhá začít svůj problém řešit, napadá mě to, že…

…každý máme jiný moment toho, kdy řekneme: “A dost!” Někdy se mluví o tom, že najdeme svoje dno, od kterého se odrazíme a řekneme si, že dál už nepůjdem. A to dno je pro každého něco jiného. No a někdy si myslíme, že tohle je už ono, to, pro co se teď dokážeme změnit, a pak zjistíme, že ne, že ještě musíme dojít někam kousek jinam. 

To pomyslné dno má každý jinde − někomu stačí jen ten pocit, že už je závislý. Někomu stačí vidina toho, že by mohl přijít o práci nebo o rodinu. A někdo musí přijít skoro o všechno, aby našel sílu a motivaci udělat to jinak. Myslím, že vydržet a nevzdat to pomáhá naděje a ta vize nebo cíl, proč to dělám. Někdy i to, kde už nechci být, i když nevím, kam mě to dovede. A to je zase hodně různé. 

Je něco, co ses od svých klientů s návykovými problémy sama naučila? Čím tě inspirovali? 

Naučila jsem se strašně moc a mám pocit, že bych teď mohla vzpomínat hodiny a hodiny na všechny ty příběhy, které mě učily a inspirovaly.

Lidi, kteří se potýkají s nějakým návykovým chováním, mají často neskutečné příběhy. Ještě jsem nepotkala nikoho, kde bych si neřekla: ty jo, tak když slyším, co se vám v životě stalo a jak jste to prožíval/a, úplně chápu, že teď pijete, berete drogy nebo hrajete. 

Pro mě byla vždycky hodně inspirativní ta síla přežít a jít dál. Najít odvahu a energii se porvat a dostat se na místa, která se dřív zdála nedostupná. A zároveň oceňovat jednoduché každodenní věci, které můžeme a umíme.

Cením si každého člověka, který mi dal důvěru a sdílel se mnou svůj život a svoje trápení. 

To je krásný závěr. Děkuju ti za rozhovor.

Anna Nohýnková
Jsem zkušená odbornice na léčbu závislostí. Ukazuji lidem, jak ovládnout své nezdravé návyky, aby mohli žít svobodně tím, co mají rádi. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.