Myslel jsem si, že mi z vodky bude vždycky fajn…

…jako když jsem se poprvé opil. Nedokázal jsem tehdy vyhodnotit, že mě to dostane až na dno.” To jsou slova Radka, který, přestože mu alkohol nikdy moc nechutnal, si na něm vypěstoval závislost. Jak se člověk dopracuje od první skleničky až na samotné dno lahve i svého života? Dozvíte se to z jeho vyprávění.

Alkohol jsem poprvé ochutnal, když mi bylo asi sedm let

Moje babička si občas dávala skleničku piva. Tak jsem ji poprosil, jestli by mi nedala ochutnat, že by mě zajímalo, jak to pivo chutná. Pamatuju si, že když jsem se toho napil, bylo to hořký, vůbec mně to nechutnalo.

Tehdy se ještě vyráběly takové žluté limonády, říkalo se jim „kombajnerka“, tak mi potom občas babička dala trošku piva do té limonády v létě. Říkala mi, že to je “na žízeň”. Tak to už bylo lepší, to mně teda chutnalo.

Poprvé jsem se opil v 11, 12 letech

S klukama na sídlišti jsme ochutnali krabicové víno. Toho jsem vypil teda hodně a pamatuju si, že mně z toho bylo strašně, strašně zle a strašně mě z toho bolela hlava. Tehdy jsem si říkal, že už nikdy nebudu pít alkohol, že to je k ničemu.

Takže to byly moje takový první dětský ochutnávačky, kdy jsem si vyzkoušel, jak chutná pivo a sladký krabicový víno. A na chuť jsem tomu teda nepřišel v podstatě celý život, protože pivo ani víno jsem potom nepil. A když pil, tak strašně málo, nikdy jsem se z toho nějak neopíjel. Pro mě byl zásadní problém ten tvrdý alkohol.

V 16 se mi zalíbil stav opilosti po vodce

Když jsem byl o něco starší a chodil jsem na střední odborné učiliště, tak jsem v 16 letech navštívil restauraci v Brně. Byli jsme tam taková partička, jeden kamarád byl starší a ten nám nosil panáky vodky.

Já jsem vlastně tu vodku vypil a rychle jsem ji zapil džusem, protože jsem cítil, že ta vodka mně taky nechutná. Pálila v krku a potom, když už to bylo ve větším množství, vracela se mi zpátky, tak jsem to vždycky musel rychle zapít tím džusem. Čekal jsem na ten efekt, co to se mnou udělá, jak mně z toho bude.

Ty pocity potom byly takový zvláštní, pro mě nový a strašně se mi to líbilo. Z toho důvodu si pamatuji, že jsem odcházel z té restaurace, příjemně se mi pletly nohy, rovně jsem nešel, občas jsem zavrávoral.

Cítil jsem se strašně fajn, strašně uvolněnej, bylo mně úplně perfektně, v hlavě klídek, pohoda. Úplně si ten pocit vybavuju, jak kdyby to bylo včera.

Ten pocit mi zůstal na celej život tady z tohohle zážitku. Myslel jsem si, že mně bude vždycky fajn z tohohle pití. Bohužel v té době jsem si nedokázal vyhodnotit, že mě touha po tomhle pocitu dostane až na dno. 

Já si pamatuju, že těch panáků tehdy bylo asi čtyři nebo pět a úplně mi to stačilo dopracovat se k tomu úžasnému pocitu, který jsem si prožil. Druhý den mi ani nic nebylo, takže to bylo takové fajn. To jsou moje zážitky do té dospělosti, do těch 18 let, než jsem si mohl zajít kamkoliv se opít.

V dospívání jsem problém s pitím neměl, občas probíhala nějaká ta zábava, pátky, soboty, někdy se pilo i dost. Ale nikdy mi to nedělalo problémy, že bych třeba nepřišel do práce nebo neplnil si svoje povinnosti, normálně jsem fungoval.

Netušil jsem, že můj otec měl problém s pitím

V mé rodině se nikdy nepilo nějak moc, že by se někdo opíjel. Občas jsem vnímal, že rodiče měli dvojku vína na celý večer k televizi. Moje blízké příbuzné jsem nikdy neviděl, že by byli opilí.

Můj biologický otec nás s matkou opustil, když mi byl rok. On měl problém s alkoholem, mamka o tom nechtěla moc mluvit. Dozvěděl jsem se to až s postupem času. Teta mi v dospělosti řekla, že byl v minulosti dvakrát na léčení. Zdárně prý abstinuje už spoustu let. 

Alkohol mi pomáhal utéct z reality

Později v dospělosti se sešlo několik věcí, který mě nutily utéct z reality a ten alkohol mi ze začátku hodně pomáhal. Bylo to období samoty, úzkostných stavů a nechuti žít. Trpím sociální fobií, která byla tehdy čím dál silnější a obyčejné denní potřeby mi nešly plnit. Vyjít ven na ulici pro mě bylo nemyslitelné.

Alkohol se stal mým dobrým společníkem při večerech v té mé samotě v prázdném bytě. Díky němu jsem viděl ten zlý svět na chvíli jinak. V noci, kdy je na ulici míň lidí, jsem si chodil do večerky kupovat lahev vodky. Dal jsem si pár hltů a za chvíli mi bylo na světě krásně. Stal se z toho takový můj večerní rituál.

Začal jsem si uvědomovat, že alkohol potřebuju

Postupem času jsem si začal uvědomovat, že s tím mám problém, že už to nebylo jen tak na nějaký uvolnění, ale POTŘEBA.

Nikdy bych neřekl, že to půjde tak rychle, že za dva roky ty lahve vypiju denně tři (tj. 1,5 litru vodky). Alkohol jsem začal nenávidět, ale potřeboval jsem ho. Když jsem se ráno probudil, bylo mi zle, tak jsem se dokrmil další dávkou alkoholu. Bez jeho podpory jsem už nedokázal dojít ani na záchod.

Lhal jsem sám sobě

Například jsem jel z práce a ještě v práci jsem si sliboval večer, že se nestavím pro flašku do non-stopu, ale stejně jsem si pro ni zajel. Protože jsem si nedokázal představit, že bych usínal bez nějaké dávky alkoholu v sobě.

Pak jsem se dostal do fáze, kdy mně bylo trapný jezdit jenom do jednoho non-stopu, tak jsem ty non-stopy různě střídal. Dostával jsem se do situací, kdy jsem se blížil k trafice a prodavačka už automaticky chystala flašku, aniž bych něco řekl.

Tak jsem chodil do různých trafik, abych to střídal, aby to vypadalo, že si občas koupím lahev, ale přitom jsem si ji kupoval každý den.

Nedokázal jsem si představit večer bez alkoholu. Pak už jsem si nedokázal představit ani ráno bez alkoholu. Potom už mi ten alkohol koloval v krvi 24 hodin denně. Opil jsem se, spánek, probuzení, opil, spánek, probuzení. Takhle se to opakovalo v tahu několik dní.

Potom už to tělo nedávalo, tak jsem dva dny nepil. Ale jakmile se mi udělalo líp, moje první kroky vedly do obchodu koupit si další lahev a rozjelo se to nanovo. To už byla ta poslední poslední fáze toho mého pití, kdy jsem to takhle táhl několik měsíců.

Alkohol mě fyzicky i psychicky ničil

Fyzicky jsem se cítil úplně slabej, protože v těch v posledních fázích pití jsem už nebyl schopnej vstávat z postele. Nikdy bych nevěřil, že ten alkohol je tak silnej, že vás dokáže fyzicky zničit. Že nejste schopnej se udržet na nohách, když střízlivíte. Trpím úzkostnou poruchou a při tom střízlivění ty úzkosti a deprese byly strašně silné.

Myslel jsem si, že už je se mnou konec, vše jsem viděl špatně, bylo to silnější než já. Nedokázal jsem vyjít z domu, když jsem neměl v sobě kapku alkoholu.

Když se udržujete v opilosti, tak vám to ani tak nepřichází, ale jak přijde vystřízlivění, tak to je šílený, ty úzkosti jsou strašný, tydle věci bych už nikdy nechtěl zažít.

Bylo mi jedno, co si o mým pití myslí moje rodina

V poslední fázi mi bylo jedno, co si o mým problému s alkoholem myslí moje rodina. Už jsem to nevnímal. Oni neměli ani moc prostoru se k tomu vyjadřovat. Já jsem byl takovej ten samopiják zavřenej doma, kterej se neukazoval ve společnosti.

Pak se stalo něco, co pro mě znamenalo zásadní zlom

Jednou jsem se na sebe podíval do zrcadla a ve svých očích jsem uviděl neskutečný smutek a volání o pomoc. Tak znova do krku narvat tu látku, co ji tak strašně potřebuješ a čekáš jen, až bude líp. Co takhle se projet v autě? Dobrý nápad! Najednou vidím ze autem blikat majáky, naměřili mi 2,58 promile. Je po všem. Jako řidič taxíku jsem skončil.

V tu chvíli se ve mně vlastně vlastně nic nedělo, jenom jsem vnímal, že mám problém. Co bude dál? Byl jsem bez práce, bez příjmů, přitom jsem měl spoustu povinností platit výživné, pronájem bytu atd. Takže to byl zásadní zlom, kdy jsem potom ještě dva dny pil.

Měl jsem strach z toho, že začnu střízlivět a začnu vnímat to, co jsem provedl.

Na ten absťák v životě nezapomenu. Najednou se mi úplně zhroutil svět. Kvůli pití jsem nakonec ztratil vlastní rodinu, zázemí, práci, utratil jsem spoustu peněz.

Měl jsem dvě možnosti: buď se upiju k smrti nebo se tomu postavím jako chlap a jdu do toho. Druhá varianta byla nepředstavitelná, nedával jsem tomu naději, že to jde.

Kterou variantu si nakonec Radek zvolil? To se dozvíte v další části jeho příběhu.

Anna Nohýnková
Jsem zkušená odbornice na léčbu závislostí. Ukazuji lidem, jak ovládnout své nezdravé návyky, aby mohli žít svobodně tím, co mají rádi. Můj příběh si přečtěte zde >>

NOVINKA

E-book nadupaný praktickými informacemi a cílenými úkoly, díky kterým se sami naučíte nepít. 10 kroků k abstinenci, Pracovní sešit s cvičeními, podpůrná facebooková skupina. 

Komentáře
  1. Jste borec napsal:

    Mazec…Radku, věřím, že jste zvolil správnou cestu, i když to pro Vás asi znamená běh na nekončící trať. Držím pěsti, ať najdete v životě už jen příjemné závislosti.

    Pavla Š.

Napsat komentář: Jste borec Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.