Můj čas v léčebně

Co se Radkovi honilo hlavou poté, co ho chytila policie podnapilého za volantem? Proč se rozhodl jít do léčebny? Jaké to tam bylo? Co tam zažil a jak ho to změnilo? Vydržel tam až do konce? Dozvíte se to v pokračování Radkova příběhu.

Moje rozhodnutí k léčbě mělo dva důvody

První byl, že jsem si pomalu uvědomoval, že jsem několik let lhal sám sobě i ostatním lidem. Bylo mi líto, co jsem rodině natropil svou nespolehlivostí a lhaním. Viděl jsem nešťastnou maminku, která věděla, co se se mnou děje a nedokázala mi pomoct. Tím, že mám svobodné povolání, jsem neměl problémy v práci. Chodil jsem si tam, jak se mi zachtělo. Pak ke konci jsem tam už ani nechodil.

Další věc byl strach, co vše jsem provedl, co jsem mohl způsobit kvůli řízení v podnapilosti. Měl jsem taky slušně našlápnuto do výkonu trestu. Když mě policie chytla a nadýchal jsem, byl jsem už v podmínce a opravdu mi to všechno docházelo.

Dva dny po zadržení řidičáku jsem ještě pil. Ale potom už jsem uznal, že čeho je moc toho je příliš. Tak jsem se psychicky v opilosti přichystal na ten absťák, co přijde. To už jsem znal velice dobře.

Dopotácel jsem se do koupelny, podíval jsem se do zrcadla a ve svých očích jsem viděl, že volám o pomoc, ale nevěděl jsem, kde si o ni říct, jak začít. Ten pohled si budu do smrti pamatovat. Bylo v něm zoufalé volání o pomoc.

Čtvrtý den jsem si sedl k počítači a na doporučení svého kamaráda, který byl už deset let střízlivý a prošel si léčbou v Bílé Vodě, jsem si našel jejich stránky a vyplnil jsem přihlášku.

To čekání bylo zvláštní

Nevěděl jsem, kdy do léčby nastoupím a najednou mi volali, že můžu přijet za dva dny! Říkal jsem si: „Tak a je to tady. Jsem střízlivej, mám možnost rozhodnutí. Tak co? Vydržel jsem dva týdny, proč bych vůbec někam jezdil?“

Ale můj vnitřní hlas mi našeptával: „Seš slabej, dej si svůj život do pořádku. Nejen alkohol, ale všechno. Dej si do pořádku vztahy s lidmi, kterým jsi ublížil. Omluv se, dej jim najevo pokoru, úctu, zkus si s nima o tom popovídat.“ Něco mi říkalo, že by mi něco takovýho mohlo zafungovat.

Co se ve mně odehrávalo v tu chvíli?

Nevěděl jsem, do čeho jdu, byl jsem zvyklý na svobodnej život, dělal jsem si, co jsem chtěl. Ale říkal jsem si: „Bude ten život lepší bez alkoholu?“ Nedokázal jsem si představit, že se dá bez alkoholu žít.

Že se dá chodit do společnosti, že problémy se dají řešit bez alkoholu, že pohled na svět je úplně jinej. Tohle vám vůbec nedochází, když žijete v opojení, v nějaké mlze, nevnímáte, nemáte emoce, které byste měli vnímat, cit pro situaci, všechno vidíte jinak.

V opilosti plánujete, ale když vystřízlivíte, nechce se vám nic dělat. Řeknete si: “Co jsem si to zas vymyslel?” A furt dokola doplňujete ty dávky alkoholu, abyste se nedočkali absťáku, v němž vám bude zle.

Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, nedokázal jsem si to představit. Jenom jsem viděl v televizi, jaké léčebné metody se tam používají. Jinak jsem se o to nezajímal. Byl jsem zbabělej si o tom něco přečíst, abych o tom něco věděl. Nechtěl jsem o sobě slyšet, co jsem zač, kam patřím, co mám pro to udělat.

Cesta do léčebny

Den předtím jsem si sbalil věci do kufru a šel jsem spát. Nemohl jsem ale usnout, měl jsem obavy. Honily se mi hlavou představy, jak tam budu zvracet do kýblu a jak se tam pacienti mezi sebou šikanujou. Nahánělo mi to strach. Moc jsem se nevyspal.

Jediné co mě uklidňovalo bylo, že mi snad pomůžou. Nevěděl jsem, že si mám hlavně pomoct já. To jsem zjistil až později.

Nastalo ráno. Cesta do Bílé Vody trvá z Brna autobusem s přestupem asi pět hodin. Cesta mi rychle utekla, ta trasa je pěkná. Ale cítil jsem se zvláštně, bilo mi srdce, měl jsem vysokej tlak.

Díval jsem se kolem sebe a hlavou mi běželo: „Připustil jsem si někdy, že bych mohl jet do nemocnice se svým psychickým problémem? Ale vždyť mám úzkosti, deprese, piju nekontrolovaně alkohol. Možná to bude dobrý, zkusím to. Nebuď zbabělec, neotáčej se, nevracej se.

První dojmy

Přijel jsem tam, stál jsem před Psychiatrickou nemocnicí Marianny Oranžské v Bílé vodě. Z internetu jsem věděl, že tam je komunitní systém léčby pro lidi závislé na alkoholu, drogách, lécích… Díval jsem se kolem sebe, kochal jsem se krajinou. Nástup jsem měl domluvený na 12 hodin. Bylo za 10 minut 12. Mám si ještě nějak užít té svobody, těch 10 minut, nebo tam mám jít?

Nechtěl jsem to zdržovat a šel jsem dovnitř přes vrátnici na příjem. Táhnul jsem za sebou kufr na kolečkách, ostatní pacienti se na mě dívali. Říkal jsem si: „Kde se tady vzalo tolik mladých lidí?“ Slyšel jsem křik. Později jsem se dozvěděl, že ten křik se ozýval z „geronta“, z oddělení, kde jsou staří lidi mentálně postižení z braní návykových látek, hlavně z alkoholu. Hrozné oddělení.

Na příjmovém oddělení nastal další šok

Viděl jsem tam spoustu mladých lidí, všichni byli drogově závislí. Začal jsem přemýšlet, která závislost je horší. Zda gambling, drogy, prášky, alkohol… dodnes si na to neumím odpovědět.

Ale jedno vím jistě – když se k tomu člověk jen malinko vrátí, spadne to zase zpátky do starých kolejí. Nevěřím na kontrolovaný pití, nevěřím, že se dají návykový látky brát s mírou, když je člověk závislej.

Potkal jsem tam jednoho staršího pána taky s kufrem, který byl mým záchytným bodem. Strávili jsme spolu hodiny povídáním, spojovala nás závislost na alkoholu. Na příjmu se mě doktorka vyptávala na mou anamnézu, tehdy jsem nechápal, proč.

Na příjmovém oddělení jsem byl tři dny. Psychicky jsem to tam těžce zvládal. Někteří drogově závislí byli hodně hluční, aktivní, kladli furt nějaký otázky. Já jsem potřeboval klid.

Byli tam mladí lidi, kteří to už přepálili a měli “schízy”. V noci jít na záchod bylo dobrodružství. Jeden pacient byl podezíravý, měl strach z napadení. Sledoval mě, kam jdu, spal při otevřených dveřích, díval se mi z 5 cm do obličeje. Bylo to hrozný.

První komunita, velké kolečko, asi 30 lidí. Otázka na mě: „Co tady děláš?“ Bilo mi srdce, nikdy jsem nemluvil před více lidma. Dozvěděl jsem se pak, že už jako dítě jsem byl trémista. Při každém mém dalším mluvení na komunitě jsem měl blok, denodení trému.

Po třech dnech jsem dostal na výběr: komunitu Tao, která vychází z prvků východní filozofie nebo komunitu Harmonie, která je náročnější. Vybral jsem si tu první, protože jsem se nechtěl pouštět do něčeho, co bych pak nezvládal, a přijali mě.

Byl jsem jako Alenka v říši divů

Přišel jsem do komunity Tao a jako bych vešel do jiného světa. Úsměv, ochota, vnímání. Nikdy mi neřekli: “mně se nechce”, “já nemůžu”, “to nech být”. Až postupem času jsem pochopil proč. Ti terapeuti tam totiž nechodili jen do práce, oni to všechno prožívali s náma. Moc si těch lidí vážím.

V komunitě nás bylo 15, bylo to jen pro alkoholově závislé. Byli tam různí lidi. Myslel jsem, že tam budou samí bezdomovci, ale zjistil jsem, že jsem mezi velmi úspěšnými lidmi. Bylo tam sedm vysokoškoláků – zubař, ředitel firmy, mladý holky, starší paní… Byli tam lidi, co byli na své první léčbě, na páté, ale i pětadvacáté.

Ubytoval jsem se v krásném pokoji, byl perfektně vybavený. Vedle byla televize, kuchyňka s ledničkou, mikrovlnkou, rychlovarnou konvicí. Bylo to jako čtyřpokojový penzion v horách, vše z masivu. Úžasný, působilo to na mě moc dobře.

Pak jsem měl pohovor s doktorkou, ke které jsem pak chodil na kontroly. Večer byla komunita s terapeuty, tam jsem se všem představil. Pro mě s tou sociální fobií to nebylo vůbec jednoduché. Bušilo mi srdce, noví lidi, otázky… nedělalo mi to dobře. “Proč to po mně chcou? Na co se mně ptají? Oni copak neznají svůj příběh?”

Pak byl večer. Říkal jsem si: „Dobrá věc, příjem jsi vydržel, buď rád, žes tam byl jen tři dny“. Ty se nezapočítávají do léčby. Pak jsem mohl vstoupit do první fáze, do červené skupiny. To jsem si ale musel nejdřív před skupinou obhájit – proč tam jsem, jak si to představuju, co pro to budu dělat, jak se budu chovat, jak budu plnit úkoly atd. Měl jsem k tomu luxusní podmínky a vynikající přístup terapeutů.

Zvykal jsem si na náročný a přísný režim

Přišel okamžik, kdy jsem musel začít bojovat. Denní režim byl od půl sedmé od rána do desíti do večera.

Z toho pohodlnýho života, kdy jsem si dělal, co jsem chtěl, to byla pro mě velká změna. Na minutu přesně jsem musel ten režim dodržovat.

Když jsem se opozdil, musel jsem si to obhájit před komunitou a ta rozhodla ano/ne. Terapeut nám pak dával červené a černé body. Když máte černé body, dostanete nějaký “trest” – udělat něco navíc pro komunitu, třeba umýt okna.

Po večerní komunitě jsem se neměl koho chytit, na pokoji čtyři cizí lidi, zabořenej ve svých myšlenkách a průserech. Ráno jsem vstoupil na 24 hodin do klauzury – 24 hodin nesmíte vůbec mluvit. Používali to i ti taoističtí mniši.

Po několika hodinách v klauzuře jsem nad sebou začal intenzivně přemýšlet. Nevěřil jsem, že to může mít takovej efekt. V dalších dnech se mě na skupinách ptali, na co jsem si přišel v té klauzuře.

Režim začínal denně budíčkem v půl sedmé, v neděli o čtvrt na osm. Pak byla hygiena, úkoly podle toho, jakou funkci člověk zrovna ten týden měl, rozcvička. Šafáře museli všichni poslouchat, ten byl už zkušený, samospráva dělala zápisy, někdo měl zas na starosti výdej jídla atp.

Já jsem první týden vedl rozcvičky. Přitom jsem naposledy cvičil na základce, ale dal jsem to. Potom byla snídaně, po ní byly nějaké činnosti podle programu, který se vyhlásil předešlý den. Buď byly skupiny nebo pracovní činnosti.

Ty skupiny byly různé. Třeba životopisná pro 4-5 lidí, kde se probíral životopis každého zvlášť. Nebo byla skupina pro všechny, kde jsme dělali různé techniky, třeba nácvik asertivity, nebo byly volné skupiny, kde každý řešil, co zrovna potřebuje. Když měl někdo nějaký problém, byla svolaná zvláštní komunita.

Pak byl oběd, polední klid a odpolední činnost – pracovní činnosti na dílně nebo na zahradě, šli jsme na procházku do hor nebo do vesnice, na kola, chystali jsme program, hráli jsme divadlo, sportovní soutěže v ping-pongu, ve volejbalu atd.   

Pak bylo osobní volno. Mohli jsme jet na vycházku, ale museli jsme se držet předem schváleného plánu a pravidel (zákaz chození do restaurací a kaváren, vyhýbání se rizikovým lidem atp.). Já jsem jezdil plavat na bazén. Pak byla večeře a úklid. Šafář a pak terapeuti kontrolovali kontrolovali, jak je uklizeno, ani chloupek nemohl zůstat na míse.

V osm večer byla každý den hodinová skupina s terapeutem, v neděli jsme měli samořídící skupinu (bez terapeuta). Pak bylo osobní volno a večerka. V deset jsem uléhal a bez alkoholu jsem do rána spal úplně spokojenej. Pochopil jsem, že ta léčba tam probíhala 24 hodin denně.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Někdy se stalo, že člověka najednou přesunuli na jiný pokoj. Lidi se rozčilovali proč.

Vysvětlili nám, že život je o změnách a člověk se tomu musí postavit a přizpůsobit.

Byla to taková příprava v chráněném prostředí, většinou jsme takové věci dřív řešili alkoholem. Nenásilnou formou nám tyhle věci vštěpovali do hlavy. Byl jsem vždycky potom překvapenej, že to má opravdu nějaký cíl, smysl, že nás tím k něčemu vedou.

Když jsem tam jel, říkal jsem si, že přece ve 40 letech mě nikdo nebude k ničemu vést. Dokonce jsem do léčebny naivně jel s tím, že se tam naučím chodit na čtyři piva. Teď se tomu musím smát. Když mi řekli, že už se nikdy nesmím napít, jinak do toho spadnu zpátky, tak jsem si říkal, oni neví, co říkají, vždyť já sám sebe znám. Neznal jsem.

Pochopil jsem, jak to tam funguje, ten systém mi maximálně vyhovoval. Byl super pro tu léčbu. Po čase už to pro mě byla hračka zvládat režim a všechna ta pravidla.   

Museli jsme držet při sobě, ale být tam každý i sám za sebe.

Po klauzuře jsem vstoupil do červené zóny, trvalo to tři týdny. Nemohl jsem ven z léčebny, žádné vycházky, žádný mobil. Soustředil jsem se jen na léčbu, seznamování s novým prostředím.

Areál léčebny jsem mohl opustit jen v neděli do kostela. Tak tam půjdu, když už tady mám tu duševní léčbu, říkal jsem si. Zjistil jsem, že mi tam je dobře, že si tam vytvářím svou víru, jak přistupovat k životu a čelit nástrahám. Stalo se z toho moje pravidlo. Do kostela jsem chodil každou neděli, pokud jsem nejel domů.

To bylo dvakrát během léčby od pátku do neděle. Musel jsem si to obhájit před skupinou. Jak trpím těmi sociálními fobiemi, byla tam obava, že bych mohl mít ataku paniky a nejsnazší cesta, jak to překonat, je zajít si pro flašku a najednou fobie je pryč. Obě ty návštěvy doma jsem zvládl. Ale měl jsem přesný plán, co budu dělat během té návštěvy.

Překonával jsem svůj blok mluvit

Tři týdny jsem rozkoukával, spoustu věcí jsem nechápal. Největší problém byl, že jsem nechtěl mluvit před všema. Jenom tak jsem dokázal s někým o samotě se pobavit, ale co bychom si tak povídali, každej byl jinej.

Pomalu jsem tím režimem, informacema, skupinama, z příběhů druhých začínal chápat, co mám za problém a jak s tím musím pracovat. Po měsíci jsem přešel do žluté zóny, takže už jsem mohl chodit ven z areálu léčebny.

Postupně odcházeli staří klienti a přicházeli noví. Lidské duše zničené, utrápené. Říkal jsem si, že před měsícem jsem na tom byl stejně. Snažil jsem se najít si k nim cestu. Učil jsem se tam s lidmi mluvit, nebát se, projevit emoce.

Začal jsem si budovat vazby s ostatními, snažil se být empatický a vžíval jsem se do jejich příběhů. Byly to hrozně zajímavé příběhy, různé povahy a osudy lidí. Když jsem si vytvořil k někomu pouto a on pak odešel, bylo to pro mě těžké.

Konečně jsem se začal otevírat, mluvit otevřeně, nebál jsem se o něco si říct, postavit se autoritě. To jsem dřív nedělal. Otevřeli mi oči. Mít se rád, pochválit se, zařvat si, když mi je blbě, tvořit něco rukama…  

Říkali nám, že jsme tam od toho, abychom tam všechny ty sračky nechali a připravili se na novej život.

To byl zlom, to mě nastartovalo. Nechtěl jsem si připustit, že budu na ulici a bez peněz. Měl jsem chuť žít a něco s tím udělat. To mě strašně nabíjelo.

Konečnou zónu v léčbě, zelenou, jsem si užil. Byl jsem třikrát zvolen starším bratrem, to znamená, že jsem provázel někoho nového, kdo tam přišel. Radil jsem mu, pomáhal.   

Stresovalo mě, že jsem čekal obálku o nástupu trestu od soudu. Řekl jsem si „co sis natropil, to si sněz“. Nebude to trvat věčně. Ponaučím se z toho. Otevřel jsem obálku a k mému překvapení jsem dostal jen 200 hodin veřejně prospěšných prací s nástupem po léčbě. Po návratu z léčby jsem je odpracoval, uklízel jsem.

Rituální ukončení léčby

Když člověk ukončoval léčbu, proběhl vždycky takový rituál. V zahradě tam byla taková kaplička, knihovna a místnost na pracovní terapii. Měla tajemnou až strašidelnou atmosféru. Tomu rituálu se říkalo „pohřeb závislosti“. První rituál jsem zažil v červené zóně po týdnu. Byl to pro mě neskutečný zážitek, ty emoce tam z lidí tryskaly.

Teď jsem měl svůj rituál já. Ležel jsem na zemi, u hlavy jsem měl jednu svíčku a u nohou dvě. Všichni klienti i terapeuti byli kolem mě, stáli tam, drželi se za ruce a pohupovali se do rytmu na hudbu. Naše komunitní písnička byla Cesta od Krištofa. Dodnes když ji slyším, vždycky si na to vzpomenu.

Nakonec se sklonili a dotkli se mě. Hodně lidí bylo dojatých k slzám. Před rituálem jsem měl závěrečný proslov, co mi ta léčba dala, jaké mám plány do budoucna. Večer pak byla rozlučka, posezení se všemi. Sbalil jsem se a ráno jsem jel domů.

Stál jsem s kufrem za bránou léčebny a došlo mi, že teď přichází teprve ta velká zkouška. To co bylo v té léčbě, byla jen hra.

Anna Nohýnková
Jsem zkušená odbornice na léčbu závislostí. Ukazuji lidem, jak ovládnout své nezdravé návyky, aby mohli žít svobodně tím, co mají rádi. Můj příběh si přečtěte zde >>

NOVINKA

E-book nadupaný praktickými informacemi a cílenými úkoly, díky kterým se sami naučíte nepít. 10 kroků k abstinenci, Pracovní sešit s cvičeními, podpůrná facebooková skupina. 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.